Protože první vteřiny v životě rozhodují - EMERGENCY GAME JE MOJE POSLÁNÍ.

Bylo mi 15 let. Chodila jsem na střední školu a spolu se dvěma spolužačkami jsme šly na autobus, že pojedeme z internátu domů. Jedna kamarádka se rozloučila ještě před přechodem, druhá, starší spolužačka ( Lucka), vstoupila se mnou na přechod.
Pamatuju si její výraz — strčila do mě a měla v očích neskutečnou hrůzu. Já si toho nevšimla, ale zleva zastavilo auto a za ním se řítil kamion. Bylo namrzlo, byla zima… a kamion nás ohrozil přímo na přechodu.
Auto mě vymrštilo několik metrů daleko a Lucku vláčela náprava kamionu. Jen díky sněhu přežila. Ležela jsem na zemi, krvácela, měla zlomenou ruku, otřes mozku, byla jsem pomočená ze šoku. Pamatuju si, jak se nade mnou sklánělo spousta lidí, ale nikdo se mě nedotkl. Lidé jen stáli, telefonovali, koukali…
Křičela jsem: "Zachraňte kamarádku! Zachraňte Lucku!"Ale nikdo dlouho nepřišel. Dokonce přišla jedna žena a řekla mi, ať mlčím.
Nikdy nezapomenu na TEN moment, když se ke mě přikrčil muž v maskáčové bundě a klidným hlasem se mě zeptal a dotkl se mě na rameni. Zeptal se mě, jestli mě něco bolí a já mu v slzách, ale urputně řekla, že šla se mnou moje kamarádka a že jí musí pomoci. Dotkl se mě na rameni a do očí mi řekl, že za chvíli přijde, protože jde najít kamarádku. Šlo o vteřiny, jelikož Lucka měla rozstíštěnou pánev a byla zaklíněná pod nápravou kamionu s hromadou sněhu tedy přestávala dýchat.  Ten muž se ke mně vrátil a řekl, že jsem měla pravdu a že ji našel. V tu chvíli jsme se celá psychicky rozložila a v tu chvíli se dostavily všechny mé bolesti-  začala mě bolet ruka i  hlava a začala jsem panikařit. Muž v maskáčové bunědě si se mnou povídal až do příjedu záchranky a poté se rozloučil a odešl a já ho už nikdy neviděla ikdyž jem se ho snažila dohledat. Nikdy nezapomenu na to, že mi věřil uklidnil mě a dotkl se mě. Když  přijela záchranka, policie mě vyslýchala. Jeden policista řekl: "Kdybyste neřekla, že tam leží ta kamarádka, byla by mrtvá."
Lucka dnes žije na vozíčku, nedokončila maturitu, psychicky se sypala. Ale já vím, že ona zachránila mě tím, že mě odstrčila, a já zachránila její život tím, že jsem trvala na svém a i přes nátlak jsem neustopila, Má jizva na čele mi připomíná, jak moc důležité jsou první vteřiny, první dotek a  především komunikace když jste  v krizové situaci a jde o vteřiny.