KDYŽ SE NĚCO STANE, NEMUSÍTE MÍT U SEBE VŮBEC NIC.

Žádné rukavice.
Žádný obvaz.
Žádná lékárnička.

Jen sebe, několik prvních vteřin a člověka, který potřebuje pomoc.

Právě na tuto chvíli se zaměřuje EMERGENCY GAME.

Jsme program vytvořený především pro laickou veřejnost. Neučíme pouze následné postupy a práci s vybavením. Učíme to nejdůležitější:

JAK ZAČÍT, KDYŽ NEMÁTE VŮBEC NIC.

❤️ VZNIKLO TO Z VLASTNÍHO PŘÍBĚHU

Zakladatelce EMERGENCY GAME, Mgr. Zuzaně Ryskové, bylo patnáct let, když ji na přechodu srazilo auto a její spolužačku vážně zranil kamion.

Zuzana ležela zraněná na zemi.

Kolem ní byli lidé.

Telefonovali. Dívali se. Čekali.

Ale dlouho nikdo nepřišel.

Dodnes si pamatuje jediného člověka.

Přiklekl si k ní.

Dotkl se jí na rameni. Podíval se jí do očí. A začal s ní mluvit.

V tu chvíli nepotřebovala přednášku o první pomoci.

Potřebovala klid, kontakt a komunikaci.

A právě tento okamžik se stal jedním ze základů EMERGENCY GAME.

PRVNÍ DOTYK. PRVNÍ KOMUNIKACE. PRVNÍ REAKCE.

Protože než přijede záchranka, policie nebo hasiči, někdo musí udělat první krok.

A tím člověkem můžete být právě Vy.

🚨 EMERGENCY GAME

NEUČÍME VÁS, CO MÍT V LÉKÁRNIČCE.

UČÍME VÁS, CO UDĚLAT, KDYŽ NEMÁTE NIC.

Protože v krizové situaci nerozhodují pomůcky.
Rozhodují první vteřiny.

Proč jsem se před pěti lety rozhodla začít školit akční formou a zaměřit se na prvotní komunikaci a dotek?

Bylo mi 15 let. Chodila jsem na střední školu a spolu se dvěma spolužačkami jsme šly na autobus, že pojedeme z internátu domů. Jedna kamarádka se rozloučila ještě před přechodem, druhá, starší spolužačka (Lucka), vstoupila se mnou na přechod.
Pamatuju si její výraz — strčila do mě a měla v očích neskutečnou hrůzu. Já si toho nevšimla, ale zleva zastavilo auto a za ním se řítil kamion. Bylo namrzlo, byla zima… a kamion nás ohrozil přímo na přechodu.
Auto mě vymrštilo několik metrů daleko a Lucku vláčela náprava kamionu. Jen díky sněhu přežila. Ležela jsem na zemi, krvácela, měla zlomenou ruku, otřes mozku, byla jsem pomočená ze šoku. Pamatuju si, jak se nade mnou sklánělo spousta lidí, ale nikdo se mě nedotkl. Lidé jen stáli, telefonovali, koukali…
Křičela jsem: "Zachraňte kamarádku! Zachraňte Lucku!"Ale nikdo dlouho nepřišel. Dokonce přišla jedna žena a řekla mi, ať mlčím.
Nikdy nezapomenu na TEN moment, když se ke mě přikrčil muž v maskáčové bundě a klidným hlasem se mě zeptal a dotkl se mě na rameni. Zeptal se mě, jestli mě něco bolí a já mu v slzách, ale urputně řekla, že šla se mnou moje kamarádka a že jí musí pomoci. Dotkl se mě na rameni a do očí mi řekl, že za chvíli přijde, protože jde najít kamarádku. Šlo o vteřiny, jelikož Lucka měla rozstíštěnou pánev a byla zaklíněná pod nápravou kamionu s hromadou sněhu tedy přestávala dýchat. Ten muž se ke mně vrátil a řekl, že jsem měla pravdu a že ji našel. V tu chvíli jsme se celá psychicky rozložila a v tu chvíli se dostavily všechny mé bolesti- začala mě bolet ruka i hlava a začala jsem panikařit. Muž v maskáčové bundě si se mnou povídal až do příjezdu záchranky a poté se rozloučil a odešel a já ho už nikdy neviděla i když jsem se ho snažila dohledat. Nikdy nezapomenu na to, že mi věřil uklidnil mě a dotkl se mě. Když přijela záchranka, policie mě vyslýchala. Jeden policista řekl: "Kdybyste neřekla, že tam leží ta kamarádka, byla by mrtvá."


Lucka dnes žije na vozíčku, nedokončila maturitu, psychicky se sypala. Ale já vím, že ona zachránila mě tím, že mě odstrčila, a já zachránila její život tím, že jsem trvala na svém a i přes nátlak jsem neustopila, Má jizva na čele mi připomíná, jak moc důležité jsou první vteřiny, první dotek a především komunikace když jste v krizové situaci a jde o vteřiny.

Proč jsem se rozhodla udělat DALŠÍ KURZY

PŘEŽIJ S EMERGENCY GAME – 72 HODIN ZÁCHRANY ŽIVOTA
Když na Ukrajině začaly padat první bomby, zastavil se mi svět. Seděla jsem ve svém bezpečném, pohodlném životě — doma, s manželem a dcerou v teple — a přitom pár set kilometrů od nás utíkaly mámy s dětmi jen s batohem na zádech.
Ten kontrast mě bolel. A uvnitř mě se ozval hlas, který nešlo umlčet:
"Musíš něco udělat."
Nedokázala jsem jen sedět a číst aktuální zprávy. Cítila jsem, že musím jít mezi ty lidi, být tam, pomoci alespoň jednomu člověku. A tak jsem se rozhodla jet do Pražského kongresového centra a nabídnout pomoc — řekla jsem, že mám desetileté vzdělání v psychologii a mohu pomoci lidem utišit jejich psychickou újmu.
Když jsem vstoupila dovnitř, viděla jsem stovky lidí sedících na zemi, unavených, čekajících celé hodiny, nerozumějících ani slovo česky. Zavolala jsem mojí kamarádce, která pocházela z Ukrajiny, ale žila v Česku už 15 let, a byla tlumočnicí. Skrze ni jsem začala lidem pomáhat s překladem. Procházela jsem centrem a oslovovala lidi, kteří plakali, rozčilovali se nebo byli zmatení — a přes moji kamarádku jsem jim vysvětlovala, co je čeká.
Po asi čtyřech hodinách za mnou přišel lékař a požádal mě o pomoc s paní důchodového věku, která se starala o čtyři malá vnoučata. Našli jim ubytování v penzionu na severu Čech a potřebovali, aby se děti dostaly rychle do bezpečí, protože byly v šoku. Okamžitě jsem souhlasila.
Za chvíli ke mně přišla asi 75letá paní a její vnoučata (4 roky, 6 let, 7 měsíců a 5 let). Přišli bez maminky, která musela zůstat kvůli dokumentům. Děti na mě koukaly jako na anděla, třásly se strachem a byly bledé. Skrze kamarádku v telefonu jsem jim řekla, co se bude dít, a že mi mohou věřit. Nastoupili se mnou do auta — dala jsem dětem sušenku a snědly ji, jako by několik dní nejedly. Byly úplně vyhladovělé.
Babička chtěla být statečná, ale když děti v autě usnuly a my měly před sebou hodinovou cestu, požádala jsem kamarádku o další překlad. Paní se psychicky sesypala a začala vyprávět svůj příběh:
Večer šli spát, ale asi ve tři ráno je probudil obrovský hluk, siréna, záblesky světel. Nábytek se třásl a děti plakaly. Nevěděli, co dělat, a tak si sedli na zem. Druhý den si vzali dokumenty a šli k přátelům, kteří měli sklep. Mysleli si, že tam zůstanou den a pak se vrátí domů. Zůstali tam ale v osmi lidech pět dní, než se rozhodli, že musí odejít ze země.
Vydali se s dětmi několik kilometrů na vlakové nádraží do jiné vesnice, protože jejich vlastní bylo zničeno bombami. Na nádraží čekaly obrovské davy lidí v mrazu a nesměli překročit bílou čáru. Čekali několik hodin. Vládl přísný pořádek, aby nevznikl chaos. Jenže těsně před touto paní stál muž, do kterého někdo strčil — voják si myslel, že vyvolává chaos, a prostřelil mu ucho. Děti to viděly a začaly hystericky plakat a třást se.
Poté ženě řekli, že její manžel s nimi jet nemůže. Musela nastoupit jen ona s dětmi. Jejího manžela nepustili — musel zůstat.
S dcerou a dětmi cestovali posledními penězi, vlakem i autem, a spoléhali jen na důvěru v cizí lidi — včetně mě.
Když jsem řídila, uvědomovala jsem si, jak obrovskou zodpovědnost mám za pět lidských životů. Musela jsem být silná a podporovat paní, aby mohla vyprávět. Když jsme dorazili do ubytování, předala jsem je do bezpečí. Děti mě objaly a paní mi stiskla ruku. V jejích očích byla neuvěřitelná odvaha, odhodlání i obrovská bolest. A v tu chvíli jsem se sesypala i já.
Uvědomila jsem si, že školit preventivní kurzy záchrany života je moje poslání.
Po třech letech školení první pomoci jsem se rozhodla vytvořit i preventivně vzdělávací kurz přežití a krizové připravenosti.
Od roku 2022 jsem studovala odborné podklady, navazovala kontakty s experty i diskutovala s lidmi, kteří odešli z Ukrajiny. Dokonce jsem se po 11letém vztahu — z toho dvouletém manželství — rozvedla, abych mohla jít cestou, která mi dávala smysl. Nemohla jsem dál vysvětlovat, proč v Emergency game vidím svoje poslání, když on ne.
A teď, v roce 2025, školíme program Přežij s Emergency Game.
Toto je můj příběh.